ZÁPISKY ZE SLAP 2001

Odjezd
Tak Slapy se vydařily. Už v 16 hodin SEČ LP 2001, 22. června (Středoevropského času) několik výletuchtivých jednotlivkyň stepovalo na autobusovém nádraží na Knížecí. Myslely jsme si, naivky, že si tím zajistíme místa k sezení. Ojojojojoj to jsme se přepočítaly. Minimálně 60 lidí mělo ten den stejný nápad…A tak když jsme se tam (Lenka, Petra, Katka Soumarová, Evka a moje maličkost) sešly, byl již autobus obsazen. Katka a Evka ještě utrhly místa k sezení, zbytek stál na schodech. Chyběly nám však ještě dvě kamarádky - Síma s Ivou. Dorazily sice tak, že autobus stíhaly, ale autobus je téměř nestihnul pojmout. Naproti očekávání autobus projevil značnou dávku roztažnosti a holky se tam dostaly.
Uf. Jen co jsme vyjeli, stalo se to, co NIKDO, nikdo nečekal. Bylo to velké překvapení pro nás pro všechny. Ještě teď se tomu divím. Začalo pršet. Co pršet, začalo lejt jako z konve. Našinec by řekl, že chcalo jak prokoplý (omlouvám se všem citlivým a jemným duším za ten slovní obrat, ale je to tak!). Přesvědčily jsme se o tom, tuším ve Štěchovicích, kde přistoupila paní, která byla jen trošku mokrá. Trošku tak, že z ní stříkalo (myslím voda) a zmáčela nám bágly. Divila se taky tomu, že se divíme (že prší):-). Do autobusu taky trošku teklo, ale to už nikoho nepřekvapilo.
Opět jsme však měly štěstí. Po příjezdu do vesnice Slapy už nepršelo (ó všemocný díky Ti!). Ještě zjistit autobus - první problém. Na to, jak jsou Slapy turistickou oblastí, tak autobusy tam jezdí v pátek a v dubnu. K jejich dalším přednostem se dostaneme ještě ke konci našeho příběhu.
A tak jsme se vydaly na cestu. A opět menší problém - Zuzanka si vyrazila v letních vycházkových sandálech, které jsou sice vhodné na sezení v restauraci, méně však na 5 km procházku. Poté, co vyházela půlku svého malého zavazadla (cca 1,5 do výšky a jen o něco méně do šířky), konečně našla, to co hledala (normální boty), přezula se a pokračujem. Cesta do našeho oblíbeného kempu - Skalice, by proběhla normálně, nebýt matky přírody.

Třešně
Stály kolem cesty. V některých z nás (teď mluvím o Tobě Evko, Simčo, Lenko, Ivo a Katko..) se probudily dávno zapomenuté pudy zděděné po předcích a začaly lézt po stromech a očesávat ty lahodně vypadající plody. Většinu z nejmenovaných to za chvilku přešlo (akorát Evce se pak nechtělo lézt na strom, a tak třešně česala pusou přímo z větví, ach jo), ale Síma s Ivou vytrvaly a naškubaly si plný ešus.
Zbytek cesty už proběhl vesměs normálně. Teda skoro - málem bych zapomněla na Lenčin rozhovor s kozou, která se pásla v ohradě u cesty. Musím říct, že Lenka má silnější hlas než koza a druhá jmenovaná to tedy vzdala. A v této poklidné náladě, do které nám pěkně svítilo sluníčko, jsme došly do našeho kempu, do Skalice.

Ubytování
Koupily jsme si ubytování, dokonce jsme dostaly slevu (že bychom vypadaly tak žalostně???). Chvíli jsme se překřikovaly, kdeže si postavíme ty naše 2 stany (Síma s Ivou tu ještě nejsou !!), pak jsme se ujednotily a začaly jsme stavět. Teda já, Lenka a Petra jsme začaly stavět. Evka s Katkou sice vytáhly stan, ale posléze zjistily, že jim chybí dost důležitá věc, bez které se stan staví dost špatně. No jo, je to venku, teď už to ví všichni…KATKA SI ZAPOMNĚLA HŮLKY. Píšu to velkým písmem, protože to je hlavní událost této akce a ještě se k ní vrátíme :-). Ne, že my, co jsme stan měly bychom byly zlomyslné, ale takhle od srdce jsme se už dlouho nezasmály. A měly jsme důvod. Holky začaly improvizovat. A tak se střídavě snažily postavit stan bez hůlek, pak zase s hůlkama, ale od jiného stanu (tento případ byl použitelný, avšak vždy pouze pro 2 osoby - jedna bude spát a druhá bude držet stan - kdyby se nááááááááhodou chtěl zbořit) a nebo stan věšely za strom. Bavily jsme se dobře. To už i Síma s Ivou, které mezitím přišly. Nakonec to dopadlo tak, že Evka začala bydlet s náma a Katka s Ivou a se Simčou. Sotva jsme dostavěly zbytek našich stanů, opět začalo pršet. Naskákaly jsme dovnitř, pojedly a popily a odebraly se do hospůdky.

Hospoda poprvé
Sedíme, všichni pijou nealko, jenom Zuzka si dá víno (alkoholická minulost se velmi těžko zapírá…). Chvilku kecáme, někdo i jí, Katka dokonce telefonuje (ne naposledy za tento víkend). Za chvilku odcházíme.

Na plácku před stany - aneb jak si hrajeme
Nevím, už kdo měl ten sqělej nápad, že si zahrajeme nějakou hru. Každopádně jsme začaly hrát hru s míčem, kterou nás naučila Petra. Ve stručnosti se pokusím objasnit její pravidla. Ten kdo má míč ho vyhodí do vzduchu, řekne jméno a dotyčný oslovený míč musí chytit. Potud je vše normální. Pokud však míč nechytí, zbytek hráčů mu vymyslí přezdívku, kterou ho nadále oslovuje. Pokud opět nechytí míč, vymýšlí se přezdívka nová (myslím, že to takhle je, kdyžtak mě opravte). Zkrátím to - za chvilku jsme po sobě volaly líbivými jmény, jako např. Jedličková, Komínková, Vích, Hůlky (ach jo, Katko), Tyčky (….), Koten, Sušem (Evka nám vysvětlila, že takto jezdí Petra na lyžích) a tak… Pohled na 7 holek, kterak běhají za nafukovací mičudou a řvou na sebe "Sušem"! "Né, já nejsem Sušem, já jsem Hůlky"! "Hůlky" "Chachá, já už jsem Tyčky!!!" byl opravdu úžasný. Osazenstvo venkovní restaurace se zcela zjevně bavilo. Naši nejbližší sousedé byli naštěstí Holanďani, takže ty si to moc neužili.
Druhá úžasná hra bylo na hádání. Né, že se budem dohadovat, ale že budem hádat, kdo je kdo. Opět stručně vysvětlím, o co jde. Každý napíše na papírek jedno jméno (když se hraje na jídlo, tak jméno jídla, když na osoby, tak jméno nějaký slavný osoby a tak podobně), odevzdá jednomu člověkovi, ten všechny přečte a pak už se hádá, kdo je třeba špenát, Tereza Pergnerová a tak. Hra má dost nezáživnej konec, kterej nebudu zmiňovat. A tak jsme se na sebe dozvěděly spoustu novinek - Petra je Bobek, Lenka je Holan, Katka Clinton (to když jsme hrály na slavný osobnosti). A když na jídlo, tak to dopadlo takhle: Iva se Zuzkou jsou rizoto (1 a 2), Petra je vepřová kotleta, pak myslím, že tam bylo ještě nějaký zrní (zrnka rýže v omáčce???), řasy, špagety a já nevim co. A pak se hrálo na stromy. To byla teprve sranda. Jak to na těch papírkách bylo napsáno, tak to někdy šlo dost špatně přečíst. To proto, že všichni se snažili psát jako dementi, aby je nikdo nepoznal. A tak se stalo, že v možnostech byly normální stromy (lípa, jilm, smrk, eukalypt…) a cosi, co znělo jako "jeke" :-). Posléze se ukázalo, že Síma je "jeke" a "jeke" je jedle…
Vzhledem k tomu, že se začalo stmívat,jsme šly opět do hospody.

Hospoda podruhé
Byla plná. Pročež jsme tam zůstaly jenom já, Evka a Petra. Zbytek odešel a opravdu Vám nepovím, co dělal, protože neovládám umění být na dvou místech najednou. Takže kdo to ví, tak to může doplnit.
My jsme nejdřív hrály žolíky (ve kterých mě Petra s Evkou roznesly na kopytech) a posléze jsme se přesunuly k šipkám. Ty nás doslova uchvátily. Zprvu jsme vypadaly jako sváteční hráčky (teda kromě Petry, která se však přiznala, že trénovala), ale časem se to zvrtlo. Hod 113 bodů třemi šipkami přestával být něčím nezvyklým. Tato ušlechtilá zábava nám vydržela až do dvou hodin ráno, kdy jsme šly spát.

Ve stanu
Teda chtěly jsme jít spát. A nevzbudit Lenku. Namačkaly jsme se do stanu. Nevím už, co kdo udělal, ale Evka se začala strašně řehtat. Ale hrozně. A Lenka pronesla strašnou větu "Jestli ještě někdo cekne, tak spí venku!!!" Pronesla to tak hrozivě, že se rozhostilo ticho, které nám vydrželo až do rána.

23. 6. 2001

Ráno jsme se vzbudily najedly a napily. Vzhledem k tomu, že počasí nebylo zrovna nejlepší (na koupání to teda nebylo) tak jsem šla spát. A Lenka taky. A spaly jsme až do poledne. Pak jsme se šly najíst a pak zase hupky šupky do spacáčku a spinkat. Ó jé. Takže kdo chce doplnit, co dělal zbytek, má opět prostor. Já to nevím :-).

Hoř, ohníčku
Když jsem se vzbudila, Síma s Ivou přinesly dřevo (kusy větví) a zbytek je začal lámat. Docela nám to šlo. Aspoň víme, že rukama se uživíme. Tím však chvála končí. S rozděláním ohně to už bylo horší. Ani Simče, protřelé tábornici, to nešlo.
Naházely jsme tam všechno, u čeho se dalo aspoň malinko spoléhat na to, že to chytne. A že od toho taky chytne to dřevo. Síma dokonce obětovala několik písniček ze zpěvníku. Po třetí (?) shořelé písničce se konečně ozval zvuk praskajícího dřeva a ohníček byl na světě. Nakonec jsme se shodly na tom, že to bylo tím dřevem. Všimly jsme si, že vedlejší stan se taky chystá rozdělat oheň, tak nás napadlo, že bychom jim mohly trochu dřeva nabídnout…aby jim to šlo líp ;-).
Když jsme si tak krásně a rychle a bez obtíží :-) rozdělaly oheň, jaly jsme se na něm upravovat různé pokrmy.
Musím říct, že jsme jich měly mnoho…tak například: Katka lahodný, "krásně vonějící" drůbeží točený salám (oj, to se nám sbíhaly všechny sliny při té vůni :-)), Lenka buřtíky na opečení a Síma s Ivou fazole (klasika). Vzhledem k tomu, že mě Simči fazole lákaly a Síma se rozdělila, tak bylo potom docela veselo…
Ještě, že jsme si tak hezky zpívaly, že to nebylo slyšet…ovšem, o co méně to bylo slyšet, o to více cítit. Co se týče zpěvu, nejlépe na tom byla paní, která zpívala na nedalekém srazu (dopoledne závodě) plachetnic. Zpívala tak, jako by jí někdo tahal za vlasy, šlapal na nohu, tahal za ušil a vrážel cosi někam (co, to ať si každý domyslí - já to neřekla!!!).

Hospoda potřetí
Když jsme dozpívaly, tak jsme se já, Petra, Evka a tentokrát i Katka odebraly do putyky a začaly hrát šipky. Po hodině hry v nás uzrálo rozhodnutí, že Katku už s sebou nevezmeme. To proto, že člověk řekne číslo a ona ho hodí a když nic neřekne, tak hodí 140 (protože Evka hodila 132 - to tu musím napsat :-)). Několik odvážlivců (slovy čtyři) pohlaví mužského se při pohledu na nás rozhodlo, že si s námi zahraje.
Zřejmě v domění, že nám to natřou. Opak však byl pravdou. Katka s Petrou ukončily hru jako první s velkým náskokem. Pánové stáhli p…..(CENZURA) a už jsme o nich neslyšely. Z hospody jsme odcházely jako poslední. Před námi odešli asi 17ti letí zajíčkové, kteří se nás pravděpodobně pokoušeli sbalit na své duchaplné řeči.

Duchaplní mladí muži
Došly jsme ke stanu, převlékly se a že půjdeme spát. Leč mladíci to nevzdali. Přišli, nejdříve ohledávali stan (totiž trosky stanu Evky a Katky, pod kterým byly bágly), domnívajíce se , že jsou na stopě velkého zločinu (mysleli si totiž, nebožátka, že tam je mrtvolka…), posléze vyryli díru do země (asi aby jí pohřbili) a přinesli si lavičku (kdyby se to pohřbívání protáhlo). Vzhledem k tomu, že my jsme celou dobu byly ticho, usoudili, že nás takto asi nezbalí a šli spát. HURÁ!!!!

23. 6. 2001
Nedělní ráno bylo krásné. Jak už nedělní rána bývají, když se člověk má vrátit domů. Tak jsme sušily, co ještě nestihlo doschnout a válely se a válely.
Petra a já jsme byly vyzkoušet vodu. Byla mokrá, tekutá a příííííííííííšerně ledová. Tekutej led. Naštěstí nás při tom nikdo nevyfotil ;-)). Sluníčko bylo lepší.
Kolem poledne jsme se sbalily a vyrazily.

Cesta domů
Měly jsme jet autobusem v 15.25 ze Slap. Ještě předtím jsme ve Slapech usedly do restauračky, kde jsme pojedly a popily…shledává někdo něco divného na tom, když si normální (?) 20 letá holka dá 150 g matesů a nealkoholický pivo??? Číšník v této restauraci zjevně ano, neboť se mně jal dobromyslně upozornit, že: Já: "Dám si 15 dkg matesů a nealkoholický pivo." On: "Slečno, ale to jsou slaný ryby…" Já: "Já vím…!!!?" Myslel si asi, že si objednávám podle jména…bláhový.
Autobus přijel téměř včas. Zjistily jsme, že si asi 76 lidí před náma myslelo, že když vyrazí dřív, že se do autobusu v pohodě vejde. Oni jo. My už ne. A s námi asi dalších 15 lidí. A tak jsme za strašlivého nadávání (střídavě na ty lidi, který musej, kreténi, jet domů ve stejnou dobu jako my, dále na strašný řidiče, malý autobusy) vydaly do kopečku k motorestu, kde údajně měl jezdit další spoj. Zjistily jsme, že jezdí, ale v úterý a v lednu…L. Já s Petrou jsme odešly na stopa, zbytek se vydal pěšky směrem do Štěchovic.
Za chvilku jsme stoply bílého favorita, jehož řidič byl strašně ukecanej, cestou jsme sebrali ještě jeho synovce (?), kterej se taky nevešel do autobusu. Ten řidič se ho pak snažil cestou Petře namluvit, ale Petru chlapi nezajímají, že?:-)
A tak jsme dojely do Štěchovic a od tamtud busem do Prahy…a tím MÉ povídání končí. Takže kdo ví to, co já nevím, tak ať mi to pošle…